Poslední úpravy - Vyhledat:

edit SideBar

Teorie k distinkci práva soukromého a veřejného

20. 5. 2017

Následující teorie vychází zejména z teorie zvláštního práva a tzv. materiálně organické teorie (či nová organická teorie, teorie subjektů), nicméně tyto metody zde dále již nijak podrobněji nerozebírám. Možná lze říci, že následující úvaha přestavuje jakési doplnění zmíněné materiálně organické teorie, nicméně jejím východiskem jsou spíše soukromoprávní zásady a zřejmě i prvek přirozeného práva.

Právní řád je samozřejmě založen ústavní právem, které je zařazováno do sféry veřejného práva. Tato skutečnost působí v opozici k teorii soukromého práva jako obecného a veřejného jako zvláštního.

Nicméně v liberálním právním státě, jak samo ústavní právo zakotvuje, jedinec apriori požívá svobod, které mohou být omezeny až na základě zákona. Výkon těchto svobod je podle mého názoru základním atributem vztahů soukromoprávní povahy. Základními prvky svobody podle mě jsou:

  • autonomie v chování,
  • smluvní autonomie (neboli autonomie vůle, možnost uzavírat dohody s apriori libovolným obsahem),
  • majetková (dispoziční) autonomie a
  • osobnostní autonomie v užším slova smyslu (právo rozhodovat sám o sobě, zahrnuje např. právo na tělesnou integritu).

Za pramen autonomie jedince je třeba považovat ústavní právo, nicméně je možné uvažovat i o jeho přirozenoprávním původu nebo o jiném filozofickoprávním odůvodnění.

Navrhované kritérium distinkce veřejného a soukromého práva vychází z myšlenkového konceptu přirozeného stavu, podobně, jak ho pojímá T. Hobbes. Uvažujeme tedy společnost před vznikem státu, tedy vlastně anarchii, kdy každý má neomezená "práva" a žádné povinnosti. Následně lidé začali uzavírat vzájemné (soukromé) dohody, že jeden druhému nebudou ubližovat, nebudou se navzájem okrádat apod. Člověk, který takovou dohodu uzavřel, vlastně omezil možnosti svého chování. Jinými slovy, alespoň jedna ze stran uzavřením dohody přijde o část své autonomie, a to tím, že je povinna něco dát, konat, strpět nebo se něčeho zdržet. Ať již půjde o dohodu, nebo o jinou formu vztahu mezi osobami, lze presumovat, že z omezení autonomie jednoho jedince vždy bude těžit jiný jedinec. Z uvedeného můžeme vyvodit následující tezi pro soukromé právo:

Pokud právní norma upravuje právní vztahy, jejichž objektem je omezení jedincovy autonomie ve prospěch jiného abstraktně určeného autonomního jedince, půjde o soukromoprávní normu. Dovolání se soukromého práva je plně v dispozici autonomního jedince, jehož autonomie je chráněna.

Přesahuje-li tedy objekt právní normy ochranu autonomie dotčeného jedince, zejména, je-li objektem normy určitý veřejný zájem, dostáváme se do sféry veřejného práva. Tento aspekt tvoří také distinkci mezi soukromoprávními sankcemi a správněprávním trestáním či trestněprávní regulací. S mírným předběhnutím můžeme poznamenat, že také pokud je konkrétní subjektivní právo jednoho jedince vůči druhému aplikováno (a případně též vynuceno) z úřední povinnosti, jedná se již o veřejnoprávní prvek. Stejně tak je veřejnoprávním prvkem, pokud je veřejnou mocí (na základě zákona) zasaženo do svobody (autonomie) jednotlivce proti jeho vlastní vůli. Výše uvedené vyplývá z následující teze o veřejném právu:

Kdykoliv je nějaký subjekt nadán pravomocí zasahovat do autonomie jedinců nad rámec ochrany jeho vlastní autonomie, jedná se o výkon veřejnoprávní pravomoci. Jakýkoliv právní vztah, ve kterém na jedné straně vystupuje takovou pravomocí nadaný subjekt a jehož obsahem je výkon takové pravomoci, je vztahem veřejnoprávním. Veřejnoprávní vztah je tedy vymezen negativně – veškeré právní vztahy, které nelze podle předešlé definice označit jako soukromoprávní, jsou vztahy veřejnoprávními.

Jen pro úplnost se zaslouží dodat, že podle ústavního práva mohou veřejnoprávní subjekty zasahovat do autonomie jedinců jen na základě zákona (ve stanoveném rozsahu a stanoveným způsobem). Další úvahy se mohou ubírat směrem, zda, popř. odkud, čerpají autonomii právnické osoby. Dále se lze zabývat otázkou, zda i veřejnoprávní korporace mohou být nadány privilegiem, které by bylo možné označit za autonomii či svobodu.

Upravit - Historie - Tisk - Poslední úpravy - Vyhledat - Úvodní stránka
© Radim Nenál | Poslední úprava stránky: 12.06.2017, 12:08
„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain