Poslední úpravy - Vyhledat:

edit SideBar

Energetická bezpečnost Evropské unie a její právní projevy

12. 11. 2016

Úloha energetické bezpečnosti a počátky evropské energetické politiky

Zajištění dostupnosti energetických zdrojů pro hospodářské fungování a rozvoj země je jistě úlohou, za kterou stát nese odpovědnost. I přes globalizaci finančních toků a rozmach tržní ekonomiky obyvatelé očekávají, že jim stát za běžné i krizové situace zajistí základní podmínky k životu. Zajištění energetické bezpečnosti je proto třeba chápat jako státní službu. Energetická politika stála, dá se říci, na počátku evropské integrace. Jedním z cílů tehdejších Evropských společenství byl společný evropský trh s uhlím a ocelí, společný jaderný trh, ale také bezpečnostní otázky při nakládání s jaderným palivem, zajištění jeho spolehlivých dodávek a ochrany zdraví obyvatelstva. Podle Schumanova plánu měl společný dohled a spolupráce v oblasti uhlí a oceli představovat opatření proti nekontrolovanému zbrojení a zajistit dokonce materiální nemožnost války mezi Německem a Francií, neboť bez těchto dvou základních průmyslových odvětví je každé zbrojení nemožné.

Výrazný impuls k rozvoji energetické politiky na úrovni EHS pak dala ropná krize v roce 1973, kdy došlo k radikálnímu zvýšení cen ropy a evropské státy si plně uvědomily svou zranitelnost vůči změnám na světovém trhu s touto strategickou surovinou. Bylo dohodnuto, že každý členský stát musí udržovat zásoby ropy či ropných produktů, které jsou schopné pokrýt jeho tříměsíční spotřebu v případě nové ropné krize.

Rozsah pojmu energetické bezpečnosti

Energetickou bezpečnost můžeme obecně vymezit jako dostupnost spolehlivých dodávek energií za přijatelné ceny s minimalizací negativních dopadů na životní prostředí. Mezi aspekty energetické bezpečnosti patří:

  • cenová stabilita,
  • transparentní cenotvorba,
  • dostupnost adekvátních informací o globálním trhu s energetickými surovinami,
  • schopnost producentů, tranzitních zemí a konzumentů shodnout se na podmínkách obchodu,
  • politická stabilita,
  • fungující právní a kontrolní mechanismy,
  • množství přírodních zásob,
  • diverzifikovanost energetického řetězce,
  • krátkodobá nestabilita energetického zdroje (zejm. u některých obnovitelných zdrojů),
  • technologická bezpečnost,
  • ekologická čistota,
  • ochrana proti teroristickým útokům,
  • ochrana proti přírodním událostem aj.

Rozlišujeme primární a sekundární energetické zdroje. Mezi primární patří především fosilní paliva, jaderná energie, obnovitelné zdroje (energie vodní, větru, sluneční, geotermální, biomasa aj.). Sekundární energií je energie, do které lze přetransformovat primární energii tak, aby mohla být distribuována a užívána spotřebiteli. Jde například o elektrickou energii, tepelnou energii či benzín. Klíčové primární energetické zdroje v současnosti představují fosilní paliva, tedy zejména ropa, zemní plyn a uhlí. Významná je samozřejmě role jaderné energie. Ovšem čím dál významnější úlohu v energetické politice hrají obnovitelné zdroje energie. V německé elektrické síti představují obnovitelné zdroje stabilně alespoň čtvrtinové pokrytí poptávky po elektřině.

Problémy energetické bezpečnosti EU

Členské státy EU se musí vyrovnávat s výzvami, jako jsou klimatické změny, rostoucí závislost na dodávkách energie, rostoucí nároky na zdroje energie a potřebu zajistit udržitelnou, cenově dostupnou a bezpečnou energii pro veškeré spotřebitele. Evropská unie dováží významný podíl energetických surovin. Zejména u ropy a zemního plynu jsou schopny ze svých vlastních zdrojů pokrýt svou spotřebu pouze Velká Británie a Dánsko, ostatní státy musejí dovážet mezi 90 až 100 % své spotřeby.

Významným dodavatelem primární energie do Evropské unie je Rusko. V roce 2013 pocházelo z Ruska přibližně 33,5 % dovozu ropy a 39,3 % zemního plynu. Od roku 2006 je Rusko rovněž hlavním dodavatelem tuhých paliv pro EU, a sice s 28,8% podílem na importu EU v roce 2013. Zabezpečení dodávek primární energie do EU může být ohroženo, pokud se vysoký podíl dovozu soustředí na relativně malý počet partnerů. Více než dvě třetiny (69,1 %) dovozu zemního plynu do EU pocházelo v roce 2013 z Ruska či Norska.

Energie a energetické suroviny potřebují k distribuci často nákladnou infrastrukturu. Politika transevropských sítí v rámci EU slouží ke koordinaci výstavby významných distribučních sítí ve státech EU. Významnou politikou Evropské unie je ochrana životního prostředí. Výroba a distribuce energie jsou schopny výrazně poškodit životní prostředí, je tedy potřeba v oblasti energetické bezpečnosti prosazovat standardy, které minimalizují negativní dopady energetického průmyslu na životní prostředí a pomohou předcházet přírodním katastrofám.

Regulace energetické bezpečnosti Evropskou unií

Jak již bylo nastíněno výše, energetické otázky provází EU a Evropská společenství již od samého počátku. Nicméně energetiku jako samostatnou politiku poprvé oficiálně zmiňuje a smluvně zakotvuje až Lisabonská smlouva ve článku 194 Smlouvy o fungování EU. Uvedený článek 194 SFEU zakotvuje pro oblast energetiky sdílenou pravomoc mezi Evropskou unií a členskými státy. Za cíl si klade za pomoci tržních a finančních nástrojů (převážně daní, dotací a systému obchodování s emisemi CO2) a rozvoje technologií (hlavně technologie energetické účinnosti a obnovitelné nebo nízkouhlíkové energie) zajistit zejména bezpečnost energetických dodávek ve členských zemích, podporovat propojování energetických sítí, podporovat využívání udržitelných a konkurenceschopných zdrojů a zvyšovat energetickou účinnost a úspory energie. Energetická bezpečnost je též předmětem článku 122 odst. 1 SFEU, který obecně upravuje pomoc mezi členskými státy např. vzniknou-li závažné obtíže se zásobováním v oblasti energetiky.

Před přijetím Lisabonské smlouvy se primární právo EU energetikou výslovně nezabývalo, vyjma obecné zmínky v tehdejším čl. 3 odst. 1 písm. u) Smlouvy o založení Evropského společenství. Energetické otázky byly v případě potřeby řešeny na unijní úrovni často s využitím tehdejšího článku 308 Smlouvy o založení Evropského společenství. Na základě tohoto článku může být unijní legislativa rozšířena do nových oblastí, které sice nejsou specificky vymezeny, ale kde nicméně vyvstane potřeba unijní akce. Podle statistických průzkumů je přitom zřejmé, že tento článek byl používán v oblasti energetiky velmi intenzivně, ať už pro vytvoření výzkumných programů, rámcových aktivit či mezinárodních dohod typu Energetická charta. Evropská unie tak už před Lisabonskou smlouvou disponovala poměrně výraznými pravomocemi dotýkajícími se energetického sektoru, které získala v souvislosti s aktivitami v oblasti společného trhu, vnějších energetických vztahů a environmentálních otázek. Legislativní činnost EU v oblasti energetické politiky od roku 2007 vycházela z akčního plánu pro energetickou politiku, který přijala Evropská rada v březnu 2007, Evropská komise pak v září téhož roku. Dokument předkládá konkrétní návrhy evropské legislativy, zejména v oblasti pokračující liberalizace vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem a v oblasti efektivnější přeshraniční výměny energií.

V současné chvíli je směr vývoje EEP z formálního hlediska určován několika strategickými dokumenty. V prvé řadě je to sdělení Energie 2020: Strategie pro konkurenceschopnou, udržitelnou a bezpečnou energii z listopadu 2010. Ta nahrazuje akční plán z roku 2007 a definuje pět hlavních priorit, ke kterým má vývoj unijní energetiky směřovat. Jde o dosažení energeticky efektivní Evropy, vybudování plně integrovaného energetického trhu, posílení pozice spotřebitelů a dosažení maximální úrovně bezpečnosti těchto spotřebitelů, posílení evropské pozice v energetických technologiích a inovacích a posílení vnější dimenze unijní energetiky. Pro každý z těchto bodů potom zmíněný dokument navrhuje celou řadu konkrétních opatření, postupně převáděných do formy závazné legislativy.

Ještě ambicióznější záběr má potom Energetický plán do roku 2050 (tzv. „Cestovní mapa pro energetiku do roku 2050“) vydaný Komisí dne 15. 12. 2011. V ní Komise zkoumá úkoly, vyplývající ze splnění cíle dekarbonizace EU při současném zabezpečení dodávek energie a konkurenceschopnosti. Cílem je snížení emise skleníkových plynů o 80–95 % oproti úrovni z roku 1990. Dokument zkoumá a hodnotí vybrané scénáře dalšího vývoje energetiky a jejich kombinace, přičemž navrhuje řešení k dosažení tohoto (zjevně ambiciózního) cíle.

Použité prameny

  1. ČERNOCH, Filip a Veronika ZAPLETALOVÁ. Energetická politika Evropské unie. Brno, s. 137. ISBN 978-80-210-6073-9.
  2. Energetická politika EU po Lisabonské smlouvě. Global Politics [online]. [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/energeticka-politika-eu-po-lisabonske-smlouve
  3. Vybrané aspekty energetické politiky EU. Evropské hodnoty [online]. [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://www.evropskehodnoty.cz/vybrane-aspekty-energeticke-politiky-eu/
  4. Schumanův plán. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2016 [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Schuman%C5%AFv_pl%C3%A1n&oldid=13297939
  5. Energetická bezpečnost. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2016 [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Energetick%C3%A1_bezpe%C4%8Dnost&oldid=13957866
  6. Energetická politika Evropské unie. DobréZnámky.cz [online]. [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://www.dobreznamky.cz/energeticka-politika-evropske-unie/
  7. Rekordních 78 % elektřiny v Německu pocházelo z obnovitelných zdrojů. OEnergetice.cz [online]. [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://oenergetice.cz/obnovitelne-zdroje/rekordnich-78-elektriny-v-nemecku-pochazelo-z-obnovitelnych-zdroju/

Originál ke stažení ve formátu PDF:

Upravit - Historie - Tisk - Poslední úpravy - Vyhledat - Úvodní stránka
© Radim Nenál | Poslední úprava stránky: 11.06.2017, 18:50
„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde